Někdy je život k nepřežití, hudba mi pomohla překonat nejtěžší chvíle, říká Michal Malátný
Muzika mu pomohla překonat nejtěžší chvíle, přesto ho neživí jen koncerty a potlesk. Frontman Chinaski Michal Malátný promluvil o tom, proč už se rozhovorům nebrání, jak se naučil využívat své emoce na pódiu a proč se po vystoupení někdy raději schová pod stůl.
Chinaski existují už více než 30 let. Je nějaká otázka, kterou by sis přál od novinářů dostat, a nikdy se to nestalo?
Já mám spíš pocit, že už jsem toho nakecal tolik, že to někdy bylo až zbytečně moc. Že jsem na sebe prozradil takový věci, který jsem si mohl klidně nechat pro sebe.
Na co by se tě novináři už ptát neměli?
Za ta léta jsem si tak nějak zvykl a naučil jsem se to. Ze začátku jsem ale rozhovory vůbec neměl rád. Říkal jsem si, co já tady budu vykládat? Vždyť všechno, co jsem chtěl říct, jsem dal do písniček. Proč to mám ještě komentovat, rozvádět? Potom jsem si začal schovávat rozhovory s jinými lidmi, které se mi líbily, a snažil jsem se z nich poučit. A řekl jsem si, že prostě půjdu na ten rozhovor a vlastně si s tím člověkem popovídám tak, aby mě to bavilo. Když už mám možnost za kapelu mluvit a když ty rozhovory po mně někdo chce, nebudu se jim bránit a zkusím to, aby to bylo ku prospěchu věci. Přestal jsem k tomu mít odpor. Takže mě asi fakt nic nenapadá, protože jsem zatím odpověděl úplně na všechno.
Jak se Chinaski jako třicátníci momentálně cítí?
Možná nejlíp za těch třicet let. Jediný, s čím se to dá srovnat, je ten úplný začátek, kdy se sejde parta kluků, baví je dělat nějakej kravál, mají podobný hudební vkus i smysl pro humor a je to pro ně takový závazek. Cítím strašnou radost z toho, co děláme, a z toho času, co trávím s klukama.
Když o prázdninách skončil poslední koncert na festivalu Hrady, my jsme ještě úplně zpocení šli z pódia do šatny a rovnou jsme si sedli, vzali španělky a jeli dál. Chápeš? To jsem v té kapele nezažil přes dvacet let. To je vlastně čistá radost z toho, že to můžeš dělat a daří se to, lidi to zajímá, ale hlavně že jste zase ta parta, ve které funguje nějaká zvláštní chemie, kterou má každá kapela vlastní. No a my jsme ji zase nějak našli.
Když jsi zmínil vaše začátky, je tu něco, co ti z těch dob u Chinaski chybí?
Často si vzpomenu na Hrocha (bývalý bubeník a spoluzakladatel Chinaski, zemřel v roce 2008, pozn. red.). My jsme spolu hráli pětadvacet let a byli jsme opravdu nějakým zvláštním způsobem napojení, protože jsme tu kapelu založili v páté třídě základní školy. Než jsme si koupili první opravdový nástroje, trvalo to tři čtyři roky. On tu kapelu jakoby vydupal svojí buldočí povahou a workoholismem ze země. Ačkoli jsme vlastně neuměli hrát, byli jsme úplný hovádka z malýho města. Teď, když si to opravdu užívám a přijde mi, že takhle dobře ta kapela nikdy nehrála a nikdy v ní nebyl takový klid, žádná ponorka, hádky a řešení žabomyších válek, tak mě vlastně mrzí, že si to Hroch nemůže taky užít. Zasloužil by si to, za tu strašnou práci a za to, že jsme kapele obětovali všechno, ale úplně všechno.
Když pak stojíš před tou vyprodanou O₂ arenou, co se ti honí hlavou?
V O₂ areně jsme hráli zatím dvakrát, poprvé to bylo strašný, protože generálka na vystoupení mohla být jen ten den, takže jsme od deseti do dvou poprvé dávali dohromady scénu, světla, všechno. A když v půl osmé večer začal koncert, byl jsem úplně vyřízenej, takže to nebylo nic moc. Podruhé to bylo mnohem lepší, ale byl to zase jeden z posledních koncertů v té staré sestavě a v zákulisí bylo strašně dusno. Měli jsme dvě šatny a vůbec jsme se spolu nebavili. Na druhou stranu hudebně to bylo super, protože kluci se ve chvíli, kdy věděli, že z kapely budou odcházet, na posledním turné strašně snažili a hráli opravdu výborně.
Takže tě na pódiu nepřepadá pocit radosti, že jsi to dokázal?
Když vidíš tu arénu z pódia, je to vlastně obrovská černá díra a s těmi lidmi tam moc kontakt není, vidíš jich jen pár pod pódiem. A potom, mě prostě nebaví pocit, abych si říkal, tak jsme to dokázali. Moc ho nemám, spíše je člověk trochu nervózní z toho, že když už hraje takhle velký koncert, aby se to nějakým způsobem nepokazilo. Pamatuju si, když jsme posledně hráli v O₂ areně, zapomněl jsem slova Tabáčku, chápeš? Prostě to začalo hrát a já jsem si nevzpomněl. Nechal jsem zpívat lidi a tvářil se, že to bylo schválně. To je starý trik.
Kam bys tedy ještě chtěl Chinaski posunout?
Spíš bych se vrátil do prostorů, které nám sluší nejvíc, to je třeba Forum Karlín, já to tam mám úplně nejradši, nebo O₂ universum. Vůbec na to takhle nekoukám, mě prostě baví hrát. Baví mě skládat písničky s klukama, ale že bychom to museli šponovat jako megalomani, to zase ne.
Jak si představuješ svůj život, kdyby Chinaski neuspěli?
Asi bych hrál v divadle a mohl bych moderovat v rádiu, to by mě bavilo. Určitě bych chtěl žít ve městě, v Praze jsem strašně šťastnej. Nebo bych hrál třeba v Liberci či Pardubicích.
Často o sobě říkáš, že jsi introvert, ovšem živí tě divadlo a muzika.
Na divadle mě vždycky bavilo, že můžeš zahrát nějakou roli, ve které jsi někdo jiný. Tam jsem ztratil ostych a našel jsem v tom něco pro mě krásného a osvobozujícího. Stejně tak s muzikou, protože tam si sama napíšeš hudbu a slova, která tak můžeš na ty lidi křičet, a můžeš na tom pódiu úplně zešílet a patří to tam. To mě na tom začalo bavit. Ale když dohrajeme koncert, tak se seberu a...
Zamkneš se do skříně?
Hele, mně se mockrát stalo, že jsme dohráli koncert a já jsem normálně zalezl pod stůl. Už jsem se emočně tak vydal, že jsem nechtěl vidět vůbec nikoho, potřeboval jsem to rozdýchat a uklidnit se. Naučil jsem se ale v kapele s emocemi pracovat a využívat je pro vystoupení. Proto mám také pseudonym Malátný. To je role a Novotný je civil.
Jaký je rozdíl v tom, být na pódiu za herce a za frontmana kapely?
V kapele zpívám svoje slova a melodie. Cítím se silný v kramflecích, mám nad tím kontrolu a můžu to ovlivňovat. V divadle je to něco úplně jiného, tam jiní režírují, co mám na pódiu dělat. Ale divadlo si hraju jen tak pro radost. Jenže právě proto, že to nedělám denně, jsem před představením vždycky úplně vyřízený trémou. Ale když pak to představení skončí, mám nádhernej pocit, že to zase dopadlo.
Před časem jste vydali dokument Každej ví kulový, v němž mimo jiné vychází najevo, že jsi kvůli kapele přišel o dva blízké kamarády. Lituješ toho?
S Petrem Rajchrtem (bývalý saxofonista, pozn. red.) jsem se neviděl čtyřiadvacet let, ani jsme spolu nepromluvili. Náš čas se asi tenkrát naplnil, od té doby si vůbec nechybíme. Podle mě bylo správné, že se naše cesty rozešly, nijak mě to netrápí a už to odnesl čas. Se Štěpánem Škochem je to pořád ještě trochu čerstvé, protože je to jenom šest let a on byl opravdu můj velký kamarád. Teď si s námi zahraje v O₂ areně, uvidíme se po čase poprvé. A já doufám, že už se to trochu zahojilo.
Říkal jsi, že ti občas chybí i bubeník Hroch, který se před šestnácti lety zabil na motorce. Přemýšlíš u velkých rozhodnutí o tom, jak by jednal on?
Dá se říct, že jedu podle mě. Tenkrát jsme vyhráli Slavíka i Anděla, kapela začala hrát v halách. Všechno bylo jakoby zalitý sluncem, ale uvnitř v kapele to bylo příšerný. My jsme se s Hrochem tenkrát navzájem strašně štvali a spousta věcí mi vadila. Dnes se to snažím dělat citlivěji k okolním lidem. Když něco řeším, ani nepřemýšlím, co by na to řekl nebo jak by to vyřešil, ale snažím se do problému vrhnout s jeho energií a posedlostí, protože to je prostě cesta k úspěchu. Naučil mě dokopat se k práci.
Hroch byl kapelník a ty jsi musel po jeho smrti přebrat tuto štafetu, i když nejsi organizační typ. Jak jsi to zvládal?
Když umřel, ani na sekundu mě nenapadlo, že bychom měli skončit. Teprve po Hrochově smrti jsme s klukama zjistili, co on všechno dělal. Takže jsme si to rozdělili. Někdo se staral o internet, já jsem měl hlavně psát písničky a kapelníkem se nakonec stal kytarista Franta. Já to v sobě nemám, nejsem obchodník, nejsem organizátor. Franta řeší spoustu věcí, které bych já vůbec nedovedl, nebo je při své nátuře řešit odmítal.
Problémy v kapele měly dopad na tvoji psychiku. Vzpomeneš si, kdy ti bylo úplně nejhůř?
Je krásný letní den. Jsi s rodinou v zoologické zahradě. Chodíte od jednoho hezčího zvířete ke druhému. Děti jsou šťastné, manželka šťastná. A ty se v duchu s těmi dětmi loučíš. Protože ti přijde, že už to nejde vydržet. Že to je prostě jeden z nejhorších momentů. Pak jsem se jednou úplně složil na ulici, prostě to na mě padlo a normálně jsem se složil na zem. A děti stály a koukaly na mě. Rodina mi pomohla, prostě mě holky zvedly a všechny mě objaly. Ale zkrátka jsou někdy momenty, kdy mám pocit, že to je k nepřežití. Dvacet let beru medikace a myslím si, že mi to zachránilo život. Protože bez toho bych to nezvládl. Někdy je to lepší, někdy horší, ale celkově je to lepší, protože od doby, co se mi narodily děti, se mi hodně ulevilo. Jako kdyby na mým životě přestalo záležet. Teď je důležité postarat se o děti a vychovat je. Najednou jako kdyby to moje trápení bylo poloviční. Prostě na mně nezáleží.
Pomohlo ti i to, že jsi radikálně změnil obsazení kapely?
To byla fakt obrovská změna a mohlo to dopadnout taky tak, že by kapela skončila. Ale mně to za ten risk stálo a je opravdu krásný pocit, že to dopadlo dobře. Pár lidí mě proklíná, že jsem největší svině na světě, ale bylo to prostě potřeba. No a pak je taky hrozně důležitý chodit k doktorovi.
Takže chodíš na terapii?
Jasně. Doktor mi pomáhá nejenom tím, že mi třeba dá prášky, ale také tím, že člověk u něj ze sebe může všechno dostat. Někdy v sobě máš věci, které neřekneš ani manželce. Ani nejlepšímu kamarádovi nebo rodičům. A tyhle věci prostě musí občas ven, protože když je necháš v sobě, tak tě můžou sežrat zevnitř. U doktora tohle ven může. Chodím tam jednou za dva měsíce, to není úplně často, ale pomáhá mi to hodně. Navíc teď jsem našel pána, ze kterého vyzařuje takový klid a moudrost, takže jenom tím, že tam přijdu a sednu si, se mi hrozně uleví.
Přesto jsi byl v léčebně…
Bylo to soukromé sanatorium. Říkal jsem si: Hergot, všichni ti herci a zpěváci na Západě vždycky jdou do nějakého soukromého sanatoria, kde si zaplatí pobyt. Pak jsem něco podobného našel v Praze a bylo to tam bezvadný. Měli jsme čtyři i více hodin denně terapie, byl tam perfektní řád, sami jsme si i vařili. Chtěl bych ale říct, že jsem s alkoholem nikdy neměl úplně problém. Nikdy jsem neudělal žádný průser, nikdy jsem třeba neprošvihl představení nebo koncert. Ale říkal jsem si, že všichni s chlastem přestanou, až když se ten průšvih stane. Buď máš průser zdravotní, nebo v práci, nebo v rodině, nebo začneš dělat věci, které bys nikdy nedělal. Řekl jsem si, tak co kdybych přestal dřív, než ten průser přijde, to bych byl ze všech nejchytřejší. (smích)
Jaký byl nakonec výsledek?
Vůbec jsem si nedovedl představit, že hraju koncerty střízlivý. Měl jsem je s alkoholem spojené, ono to tak obecně k tomu patří, tak to bohužel v téhle branži je. Nakonec jsem tam byl měsíc a hrozně jsem si odpočinul. S alkoholem jsem ale úplně nepřestal, přestal jsem chlastat. Dám si jedno dvě piva, to mi úplně stačí. A všechny koncerty hrajeme střízliví, prostě jsme se tak domluvili. Jen občas se to poruší. Ale rozhodně to nejsou žádné mejdany do rána. Naučil jsem se skvělou věc – odejít včas. Mně vždycky přišlo, že pokud neodejdu z mejdanu poslední, je to hrozná ostuda. Teď si užívám být střízlivý. Objevil jsem nádherné věci, třeba že můžu jet po představení v divadle autem domů, nebo že se mi změnila k lepšímu kvalita spánku. Mám spoustu sil dělat hromadu věcí a nepotácím se celý den v kocovině, která mě akorát zažene zpátky do postele.
Pomáhá ti v tomto směru rodina?
Ano, doma alkohol vůbec nepijeme, ani o víkendu. Manželka mě v tom naprosto podporuje, a tak doma ani alkohol nemáme. Takže sice jsem nepřestal úplně, ale mám pocit, že se mi daří to uhlídat.
Jak vidíš sebe i Chinaski za dalších třicet let? Půjdete do muzikantského důchodu, nebo budete hrát, dokud to půjde, jako třeba Rolling Stones?
Rolling Stones jsou fantastický, asi jediná kapela, která si to může dovolit. Oni ještě v osmdesáti udělají dokonalou desku, to je prostě radost. Jenže kolika kapelám se tohle povede, aby hrály v osmdesáti a nebyla to už vyčichlá nostalgie? Takže si myslím, že za dalších třicet let Chinaski asi hrát nebudou. Chtěl bych v téhle sestavě natočit ještě aspoň dvě desky a hrát s touhle energií, dokud to bude bavit nás i fanoušky. A klidně můžeme skončit v kulturácích, tam jsem já šťastnej. Hlavně aby to mělo život, aby to nebylo jenom nějaké vzpomínání, že kdysi byla nějaká sláva.
Zdroj: autorský rozhovor
