Člověk není ostrov: Život bez mezilidských kontaktů není to, co chcete
Občas potřebujeme zmizet do ticha a může být, že si to intenzivně přejeme zrovna teď, po adventním a vánočním setkávání a novoročních oslavách. To je naprosto v pořádku. Jen se neizolujme. Energie do smysluplných vztahů se nám vždycky vrátí v dobrém.
Jednoduchým „Ahoj, nemáš tenhle měsíc někdy čas na kafe?“ dávám pozvanému najevo, že na něj myslím, že si vážím jeho přítomnosti ve svém životě a že jsem pro něj schopna ukrojit kousek svého, mnohdy drahocenného volného času. Kdykoli v průběhu roku. Jednoduše si udělat čas na to se vidět; bez ohledu na to, kdy, kde, jak, jestli s dárkem nebo bez. Možná to může někdo pokládat za holé minimum; já ale považuji za důležité si připomenout, byť pomocí takto prostého gesta, že nežijeme jenom sami pro sebe a že nám na druhých záleží.
VIDEO TIP: Je dnešní generace skutečně méně odolná? Zeptali jsme se odborníka
Volný čas – pro mnohé z nás je právě tato komodita tak hodnotná, že by se možná nedala vyčíslit ani materiálním ekvivalentem v kabelkách od Prady. Nevím, nakolik je to dobou a nakolik mou věkovou skupinou; ale již několik let mám pocit, že všechny trendy, které mají co do činění s mentálním zdravím a wellbeingem, jsou spíše sebestředně orientované. Není se čemu divit, koncepty jako self care, me time nebo „in my focusing on me era“ vznikly více či méně jako reakce na životní styl, který je sice normalizovaný, ale který na nás klade mnohdy nesplnitelné množství požadavků a nenechává moc času na odpočinek či seberozvoj.
Prchám, nebo alespoň chci
Pokud jsme mistři ve věnování času jiným lidem až do bodu hraničícího se sociálním vyhořením, je samozřejmě namístě se zamyslet a následně zredukovat svůj společenský život tak, aby nám poskytoval více potřebného času na „dobití baterek“. I zde je jako u všeho důležité pokusit se udržovat zdravý balanc, ideálně by tedy ani u výše zmíněných trendů nemělo docházet k radikálnímu pojetí. Jakkoli se nám v okamžicích, kdy si připadáme přehlceni problémy ostatních lidí a kdy máme pocit, že by nám bylo nejlépe, kdybychom se odstěhovali někam mimo společnost (ideálně do malé chatky někde v horách a tam žili spokojeně s několika psy, kočkami, bylinkovým záhonkem a šatníkem složeným z vlastnoručně upletených svetrů z ovčí vlny – koukám, jako i jindy, na vás, introverti), zdá lákavá představa, že bychom mohli věnovat sto procent svého volného času sobě, realita života téměř bez jakéhokoli mezilidského kontaktu zase tak úchvatná není.
Na sociální síti TikTok se v posledních letech objevují příspěvky s klíčovou frází „Chránil jsem si svůj klid až moc“, ve kterých se mladí lidé zpovídají z toho, jaký efekt mělo na jejich život to, když ze svého života odstranili všechny rušivé, a tím pádem nežádoucí prvky, včetně vztahů, které vyžadovaly více času a energie.
„Opatrovala jsem svůj klid až moc, a teď si nemám s kým psát, většinu času trávím sama, chodím jenom do práce a do školy, v posteli jsem většinou už v devět večer,“ říká uživatelka @_ alyssasage v příspěvku, který má v současnosti 5,4 milionu zhlédnutí. Ostatní uživatelé se přidávají: „Mám život jako osmdesátiletá seniorka“, „Mám jenom dva kamarády, jeden z nich je můj manžel, se kterým zároveň čekám naše první dítě“, „Je mi 20+ a nikdy jsem nebyl na párty“ nebo „Za poslední rok jsem si neudělal žádné nové přátele“.
Potíž s rychlostí
Právě generace Z je v mnohém lakmusovým papírkem kultury osamělosti. Generace, která dospívala během období sociálních restrikcí souvisejících s pandemií covidu-19 a v éře online platforem, jako je Instagram, TikTok či Tinder, které sice umožňují seznámit se s novými lidmi z pohodlí vlastního domova, ale zároveň nás nenaučí, jak tato setkání proměnit v kvalitní, dlouhodobější a hlubší vztahy. Kultura přebytku možností, ve které nás dělí jen pár kliknutí od nového potenciálního kamaráda, sexuálního či romantického partnera, má ale odvrácenou stranu. Činí nás jednodušeji nahraditelnými v životech ostatních. Proč bychom měli investovat svou energii a čas do někoho, s kým musíme řešit nepříjemné věci a kdo od nás vyžaduje pozornost, když ho čistě teoreticky můžeme kdykoli „vyghostovat“, odstřihnout a najít si místo něj někoho, s kým to třeba bude jednodušší?
Vtip je v tom, že člověk je společenský tvor, a každý z nás do určité míry touží po tom, být vyslyšen a pochopen. Můžeme být sebevíce soběstační, cítit se dobře o samotě a vyhýbat se hlubším vztahům s lidmi, protože vyžadují čas a úsilí, které bychom radši investovali do sebe, svých dovedností, kariéry, svého vzhledu, fyzičky. V životě se ale nevyhneme momentům, kdy se potřebujeme někomu svěřit, vybrečet, někoho obejmout; kdy potřebujeme vědět, že existuje aspoň jedna osoba, která nás podpoří v těžkém období, rozveselí, když jsme smutní, která nám zajde do lékárny a na nákup, když jsme nemocní, a které bychom chyběli, kdybychom ze dne na den přestali existovat.
Lidé, na které se můžeme spolehnout, se v našem životě většinou neobjeví přes noc. Nejlepší vztahy jsou výsledkem let a let společných zážitků, dobrých i špatných období, poznávání toho druhého i sebe samotného, vzájemného růstu, a ano, vyžadují sice pozornost, snahu, plánování a dodržování slibů na obou stranách, ale dávají nám na oplátku pocit naplněnějšího a šťastnějšího života.
Proč risk i prohra stojí za energii
Dá se očekávat, že ne všechno úsilí dopadne na úrodnou půdu a bude nám opětováno. Může se stát, že náš čas bude brán jako samozřejmost, že naše dobré úmysly budou zneužity. V takovém případě je v pořádku uvědomit si opět hodnotu svého volného času, slušně se rozloučit a jít se věnovat někomu, kdo si našich vstřícných gest bude vážit.
Ačkoli někdy podobnou osobu můžeme hledat klidně i léta, je lepší zkusit a neuspět než se spokojit s osamělým životem. Skrze své vztahové prohry můžeme sami sebe poznat lépe než po hodinách a hodinách meditace, vždyť jak lépe přijít na to, co pro sebe v životě chceme, než že si nejdřív určíme, co už rozhodně nechceme?
Ano, vztahy – nejen ty partnerské, ale i rodinné, přátelské, vztahy na pracovišti, sousedské – bývají komplikované, časově náročné, mohou nám občas ubírat energii, je třeba v nich umět zvládat nepříjemné situace, nastavovat transparentní komunikaci a jasné hranice, které budou vyhovovat oběma stranám. Je v pořádku několik dní (až týdnů) nechodit do společnosti, zrušit s předstihem plány, zůstat večer doma, koukat na seriály, dát si bublinkovou koupel, něco upéct, prospat pár večerů v řadě, zkrátka nabrat síly na to, abychom tady mohli dále jeden pro druhého být.
Důležité je neizolovat se moc dlouho a nespadnout do spirály self-help frází ve stylu „nejdůležitější osoba ve tvém životě jsi ty a nikoho jiného nepotřebuješ“. Občas se překonat, jít ven, snažit se poznat nové lidi. Udělat si čas na své blízké. Pozvat kamarády k sobě domů na rychlé kafe nebo na filmový večer. Pohlídat sousedce kočku nebo jí zalít kytky, když odjede na dovolenou. Nespoléhat na to, že všechny čtyři hormony štěstí vždycky vytěžíme z návštěv fitka, pestrého sexuálního života, zelených smoothie a kariérního postupu. Vědět, že investice do smysluplných vztahů se nám vrátí spíše než investice do značkové svíčky a růženínového masážního válečku na obličej. Abych parafrázovala populární internetový mem: Ta skutečná self-care totiž mohou být ti přátelé, které jsme si udělali po cestě.
„Článek vyšel v časopise Moje psychologie 01/25"
